Výstavy
Pro návštěvníky
Pro vystavovatele
O nás
Kontakty
menu ☰

Příběh pana Zuba, který vás přivítá při vstupu na výstavu Natura Viva

16. 5. 2019 12:40
Hlavní stránka výstavy Aktuality Otevírací doba a vstupné, COVID pravidla Doprovodný program Seznam vystavovatelů Informace pro vystavovatele VÝSTAVA TROFEJÍ Tisková zpráva

Apríl bez aprílu aneb Konec velkého příběhu pana Zuba

Jan Kalafut

Píše se 1. duben 2018. Je apríl, čas 3.17, končí příběh pana Zuba… Lov černých rytířů je v současné době asi nejsledovanější téma naší myslivosti. Snížení stavů, omezení šíření nákazy africkým morem prasat, zabránění vzniku hospodářských škod – to jsou hlavní argumenty pro intenzivní lov. Situaci komentují články v novinách a reportáže v ostatních médiích, probíhají jednání různých institucí. A hlavně „hrrr na ně!“ Ale není divočák jako divočák. V tomto příběhu se pokusím popsat, co všechno předcházelo konci neobyčejného kňoura, kterého jsem pojmenoval pan Zub.

S myslivostí jsem začal koncem minulého tisíciletí, a to tak, že jsem pomalu odkládal své rybářské náčiní a místo čekání na největšího úhoře jsem s tátou chodil na čekané nebo na nezapomenutelné tahy kachen. Od těchto mých mysliveckých počátků mě vždy provázeli lovečtí psi, bez nichž si provozování životního koníčku a částečně i povolání nedokážu představit.
Svého prvního divočáka jsem ulovil za doprovodu bratrance Toma a druhého Toma, teď už docenta myslivosti. Po výstřelu jsme ho nemohli najít. Zůstal v ráně, ležel na pastvině ukrytý v trávě. Měl tak pět, možná sedm kilo, prostě nebyl ani vidět… Ale byl první! Odhad vzdálenosti žádný, velikosti taktéž. Psal se rok 2000 a tehdy tam Na Prořezaným nikdo z nás netušil, jak nás myslivost pohltí a že se stane nedílnou součástí našich životů.
Postupem času jsem se začal čím dál intenzivněji věnovat lovu černé zvěře. A také lišek. Chování divočáků, jejich ostražitost, neuvěřitelná předvídavost, to byl magnet, který mě přitahoval a v jehož blízkosti jsem až dosud. Ať už jde o individuální lov, lov se psem nebo více psy či o naháňky. Tato zvěř má nad námi díky své inteligenci stále malinko navrch. „Stoupni si na ochoz, tudy půjdou,“ nebo „Jdi si sednout v osm, v devět tam jsou,“ už dávno neplatí. A proto je to „hrrr na ně!“, řečeno tak trochu s nadsázkou. Ulovit divočáka je totiž ve většině honiteb stále složitější. Natož pak konkrétního, starého a zkušeného. Pana Zuba.
Pan Zub byl místním „prasečkářům“ znám od roku 2015. Při návratech z nočních čekaných jsem se s ním často kolem jedné hodiny po půlnoci potkával. Už tehdy střídal několik míst u nás, a stejně tak u sousedů, ale pravidelnost jeho návštěv se dala vydedukovat. Ve svitu měsíce byl vidět jeho přerůstající párák. Nejen jím, ale i tělesnými proporcemi dával najevo svoji vládu nad místními revíry. Na základě mnoha snímků z fotopastí, které dokonale dokumentovaly značně přerůstající párák, dostal své jméno.
Další roky párák rostl a rostl a pan Zub se stal známým ve třech honitbách, které byly jeho teritoriem. Při shledání s kolegy jsme o něm často hovořili. Ať již zmíněné fotky z fotopastí, či přímá setkání s ním byly zdrojem četných příběhů. Loni na podzim, kdy jsem mu odhadoval věk minimálně sedm let, jsem pozoroval na jeho hlavě skvrnu nad přerůstajícím párákem. Přisoudil jsem ji hematomu vzniklému tlakem páráku. V létě byl ve výborné kondici, podle odhadu mohl mít kolem 150 kg živé hmotnosti, ale s podzimem šla jeho hmotnost dolů. To jsem ale přisuzoval probíhajícímu chrutí, kdy většina kňourů přichází až o třetinu své hmotnosti.
V polovině října jsem se k němu dostal. Stál jsem od něho tak šedesát kroků a slyšel, jak hlasitě pomlaskává. Vydal jsem se blíž a podařilo se mi přiblížit se asi na čtyřicet metrů. Pan Zub stále hodoval. Hustá mlha však zapříčinila, že jsem viděl pouze jeho siluetu. Rozhodně nešlo o vhodnou situaci, jakou by si pan Zub zasloužil pro ukončení své životní cesty. V okamžiku, kdy se otočil vítr, bylo vše vyřešeno. Mlha se rozplynula, ale ještě krátce předtím pan Zub zmizel. Stál několik desítek kroků ode mě v hustém smrkovém náletu, v naprostém klidu dochroupal poslední kukuřici a pak se vypařil jako pára nad hrncem. Od té chvíle jako bych se zprotivil všem patronům myslivosti – pan Zub se mi zdaleka vyhýbal. Jeho okruh byl takřka nevyzpytatelný, pravidelnost nulová. Zašel k nám jednou za pět sedm až čtrnáct dní, vždy po půlnoci. Kolem jedné až třetí, to byl jeho čas.
V prosinci mi jednoho dopoledne volá Tomík. „Viděl jsem pana Zuba,“ slyším místo pozdravu.
„Vím, v půl druhé se vyfotil,“ machruju, že mám situaci pevně pod kontrolou.
„Já ho ale viděl teď. Vylezl jsem z paseky a on stál kousek od auta na cestě. Dlouho jsme se na sebe koukali. Pak pomalu a ztěžka odtáhl,“ popisuje aktuální setkání kamarád.
Asi jsem domachroval. I na videu z fotopasti jsem zaznamenal, že pan Zub kulhá. Během následujících čtrnácti dnů jsem třikrát zkusil navštívit jeho zálehy. Věděl jsem, kde se zdržuje a také kam asi potáhne, ale nikde nebyl k zastižení. Mezitím se mi podařilo ulovit dvě lišky a jedno sele, jehož dosled se kvůli mé rychlé a nepřesné ráně protáhl na celkovou délku tři kilometry. Posledních šedesát metrů psi plavali s postřeleným seletem v rybníku a předháněli se, kdo koho utopí. Díky svým psům jsem nakonec mohl v rákosí na druhém břehu stanout nad svým úlovkem. Moc jsem jim za to děkoval.
Další den jsem byl se svými psy na dosledu divočáka u kamaráda. „Sele bylo malý, sotva 20 kilo,“ popsal situaci před dosledem. Každý psovod to zná, snad každý lovec udělá v životě chybu. A ti, kteří ne, před těmi hluboce smekám. Chvátal jsem, a jak jsem záhy zjistil, ušetřil jsem čas tím nejméně vhodným způsobem – ochranné vesty pro psy jsem nechal na zadních sedačkách auta. Po půl kilometru dosledu jsem věděl, že je zle. Ze selete se vyloupl lončák o hmotnosti kolem 60 kg. Jelikož postřely menších prasat řeší moji psi chvatem, tak ho chytli. Vše by bylo v pohodě, kdyby vesty neležely v autě. Psi samozřejmě drželi lončáka až do mého příchodu, po němž následovalo bezpečné dostřelení. Ale po poměrně jednoduchém dosledu nás čekala celodenní návštěva veterinářky. Touto cestou ještě jednou díky, MVDr. Ivano Marešová, zachránila jste mi je! I párák lončáka je jako břitva…
Po této příhodě jsem zjistil, co to znamená, být na nějaký čas bez psů. Je to jako být bez ruky. Byl leden, občas napadl sníh, jak už to u nás na Táborsku bývá. Volající kamarády jsem jen seznamoval s tím, že na dosledy to teď opravdu není a kolik nití bylo při šití ran spotřebováno. Pondělek 8. ledna 2018 se zapsal jako černý den, a to nejen pro černou.
Na pana Zuba jsem na chvíli zapomněl, ale jen do té doby, než se rozezněl telefon a na displeji bylo Tomíkovo jméno. A zase bez pozdravu: „Ty vole, teď jsem se málem pos…!“ Jinak je Tom slušný a milý, i lidé ho mají rádi… „Jdu kolem náletu po lince, abych věděl, kudy tahat dříví, až sem půjdou chlapi dělat, a šlápl jsem na něj (rozuměj na pana Zuba). Ani se mu nechtělo pryč, tak na něj večer vyraz!“ Bylo to několik desítek metrů od pozorovatelny, u místa, kde se v poslední době zdržoval nejčastěji. Ještě za světla jsem na ni zasedl. I když vím, že pan Zub chodí až po půlnoci, ve skrytu duše jsem doufal. V půl osmé praskla větev, otočil se vítr a… Opět zmizel jako duch. Alespoň jsem ho slyšel, říkal jsem si.
Kulhání pana Zuba bylo patrné čím dál tím více, a když stál, stále se hrbil. Mohl mít tak sotva 80 kg. Při další obnově ležel opět tak 80 kroků od vnadiště. Na stejném místě. Nebudil jsem ho, však přijde večer… Večer vstal, otřepal se, a aniž bych ho zahlédl, odtáhl pryč. Věděl jsem, že se nikdy nevracel následující noc, takže čekat další večer bylo marné. Asi týden nato se situace opakovala.
Pak se objevil na jiném místě – po půlnoci a se dvěma bachyněmi. Sebral trochu kukuřice, zalehl. Poté, shrbený, zase něco posbíral. Během toho stačil upozornit jiného dotírajícího kňoura na to, kdo je tam pánem. Jeho sok se ani neopovážil přiblížit se k bachyním a vyklidil pole, i když byl po mém soudu mnohem mohutnější. Neměl jsem sebemenší tušení, kdy se pan Zub zase vrátí. Bachyně přišly po dvou dnech, ale samy. Pan Zub se dostavil až na apríla.
Došoulal jsem k němu při svitu měsíce. Jeho shrbená silueta dávala jistotu, že je to on. Rychle jsem postavil dvojnožku a rozsvítil červený křížek. Odjistil jsem a počkal, až popojde do prostoru mezi dvěma jedlemi, kde jsem předtím prolámal větvičky. Ač vál vítr ode mě, ač jsem cestou dvakrát šlápl na suchou větev, což způsobilo ve spící krajině neskutečný hlomoz, zůstal. Srdce mi tlouklo, jako když jsem střílel na svůj první kus. Pan Zub, měsíc a já… Jako by se naplnil jeho osud. Nereagoval na mě, snad to tak mělo být. Hlavou mi probleskly všechny ty okamžiky, kdy jsme se setkali. Pak jsem pohladil spoušť a vyšla rána. V kříži vidím odkazující kus. Odložil jsem zbraň, lehl si na zem, hleděl na měsíc a vzpomínal. Na všechny, kteří mě učili myslivost, a na ty, co mi v ní pomáhají, a to včetně těch čtyřnohých, kteří budou dneska bez práce.
Přicházím k panu Zubovi a vidím to, co už asi nikdy v životě nespatřím. Levý párák je přerostlý tak, že rozřezává kůži na hlavě při každém skousnutí potravy. Uvědomuji si, proč se kňourova kondice tak radikálně zhoršila. Levý zadní běh je pohmožděný v kloubu. Proto už nestál tak jistě, jak by se patřilo na silného kňoura. I tak si však stále udržoval respekt ostatních. Nedá se nic dělat, postupně telefonem budím všechny, kteří se to musejí dozvědět. Pan Zub je přece jen jeden…
Těsně před čtvrtou hodinou ranní stojím v ložnici rodičů a budím tátu. On je ten oprávněný, kdo mi předá úlomek: „Vstávej, hospodáři, musíš mi dát úlomek! Ulovil jsem pana Zuba,“ říkám s lehkým dojetím.
„Kolik je? Říkal jsem ti, že musíš vydržet, že se jednou splete,“ odpovídá mentorsky. Pak se jen zeptá: „Tom jede s námi?“
Aby ne, říkám si v duchu. S Tomem pak nad uloveným kňourem kolem půl páté připíjíme na poctu panu Zubovi a na Lovu zdar!
Zpráva o ulovení pana Zuba se rychle roznesla díky téměř dokonalé síti informátorů všech o všem a jejich „nezištné“ komunikaci… Na počest životního úlovku jsme týž večer se zelenými druhy nejen z našeho okresu popíjeli likér ze stejně barevných lahví s motivem jelena až do pozdních hodin. U té poslední mi pak jeden z nich povídá: „Mám uloveno hodně zvěře, i trofejové, ale žádnou s příběhem.“ Na rozdíl od něho provází ulovení mého životního kňoura velký příběh.
A co na to moje manželka? „No konečně! Lovu zdar! A pro co budeš žít teď?“ Mlčel jsem…
České myslivosti, kynologii a Lovu zdar!
Autor:
Ing. Jan Kalafut ml., Tábor

box
Zajímavé údaje o úlovku
Divočák byl uloven na vzdálenost asi 40 m kulovnicí Sauer 202 ráže 8x57 IS, opatřenou zaměřovacím dalekohledem Meostar R2 3–15x56 se světelným křížem. Střela Nosler S&B zasáhla oblast horní komory v přední části lopatky, přičemž došlo k rozstřelení krčního obratle.
Hmotnost uloveného divočáka bez hlavy a běhů byla pouze 46 kg. Lze odhadnout, že živá hmotnost se pohybovala kolem 80 kg.
Pravý párák i klekták byly bez poškození; párák vyčníval 7,5 cm z čelisti, úbrus měl přes 3,5 cm. Naproti tomu levý párák vyčníval z čelisti 22,5 cm, úbrus měl kolem 2 cm. Ulomený levý klekták byl přerostlý dásní.
Podle fotografie z fotopasti pořízené v lednu 2016 vyčníval přerostlý levý párák z čelisti asi 12 cm. V době ulovení, tedy po 27 měsících, to bylo 22,5 cm. Z toho lze odvodit, že během jednoho roku přirostl párák přibližně o 4 cm. Za normálních okolností se párák obrušuje o klekták. Ten si pan Zub nejspíš při souboji vylomil, takže mu párák narostl do uvedených úctyhodných rozměrů.

Zdroj: Podle článku zveřejněného ve Světě myslivosti č. 6/2018.

Fotogalerie